Cirkus Humberto a neuvěřitelná sága o dřině pod šapitó, která přežila všechny režimy

Když v závěru osmdesátek režisér František Filip usoudil, že nastal čas vytáhnout na světlo tlustou bichli od Eduarda Basse, vzniklo něco, co svou velikostí dodnes válcuje všechno ostatní v naší kotlině. Snímek Cirkus Humberto totiž není jen bandou týpků, co se navlékli do flitrů a barevných hadrů, aby dělali v manéži opičky pro lidi. Je to spíš syrová jízda o tom, jak moc vysoko míří lidské ambice a kolik to celé ve finále stojí, když se snažíte urvat úspěch mezi tygry a slony. Za kamerou tohohle masivního projektu se děly věci, o kterých se dnešním tvůrcům ani nezdá, a právě tyhle technické výzvy udělaly z Humberta rodinné stříbro, na které se lidé dívají častěji než na předpověď počasí před dovolenou.

Nechce se ti číst? Pusť si článek do ucha.

Tři věci, co vyklopte u piva, až se zase někdo začne dojímat nad klasikou

• Literární dřina v kostce: Předlohu napsal Eduard Bass, který s cirkusem skutečně jezdil. Takže ty emoce v seriálu nejsou vycucané z prstu scenáristy, co viděl slona jen v zoo, ale poctivě odžité v prachu manéže.
• Hanzlík jako cirkusový magnát: Jaromír Hanzlík tu sice nehraje takového sympaťáka jako v Postřižinách, ale jeho Vašek Karas je přesná ukázka toho, že když máte lokty a talent, dotáhnete to ze šumavské nuly až na ředitele, i kdyby u toho měly práskat biče.
• Svobodův soundtrack na věky: Karel Svoboda do toho složil hudbu, která je tak vlezlá a geniální zároveň, že ji z hlavy nevyženete ani po třetím panáku. Je to v podstatě národní hymna.

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNEK

Nemocnice na kraji města: Vystřižený herec, jízlivý Štrosmajer a záchodové oltáře

Číst článek →

Cirkus Humberto a rok, kdy tahle velkolepá show vtrhla na obrazovky

Tahle seriálová nálož se poprvé ukázala v roce 1988 a okamžitě všem vytřela zrak tím, jak profesionálně byla udělaná. Televize do toho nasypala tolik prachů a energie, že by z toho byl nejspíš i nový asfalt v každé druhé zapadlé vesnici, ale vyplatilo se to do posledního haléře. Rok 1988 se stal pro projekt Cirkus Humberto milníkem, který jasně potvrdil, že diváci mají raději poctivé řemeslo než nějaké levné studiové kulisy, co vypadají jako z kartonu od mléka.

Herecká elita v manéži a jejich životní výkony

Hlavní role v příběhu pobrali ti největší borci, co tehdy v našich divadlech i filmech něco znamenali. Martin Růžek jako starý ředitel Berwitz byl tak přesvědčivý, že byste mu věřili i prodej lístků na let na Měsíc v proutěném koši. Jaromír Hanzlík v roli dospělého Vaška Karase zase ukázal, že i kluk ze šumavských lesů se může vypracovat na ředitele, když má dostatečně ostré lokty a v hlavě to má srovnané lépe než průměrný úředník po deseti letech v kanceláři.

Nesmíme zapomenout ani na Josefa Kemra v roli krotitele, který ve svých scénách budil větší respekt než přísný revizor v ranní tramvaji plné studentů. Právě tahle sestava dodala snímku tu správnou jiskru a lidskost, která fungovala tak dobře, že by jim tu chemii mohl závidět i čerstvě zamilovaný pár u táboráku. Jejich spolupráce před kamerou šlapala jako dobře promazaný šicí stroj po babičce a lidi jim věřili každou kapku potu i každé zklamání v prachu manéže.

Hudební nářez od Karla Svobody

Vizuální stránka celého díla je totálně propojená s muzikou, kterou stvořil fenomenální Karel Svoboda. Úvodní znělku k seriálu Cirkus Humberto u nás pozná snad i hluchý po prvních dvou tónech, a to stejně spolehlivě, jako průměrný občan pozná zvuk sirény při pravidelné zkoušce každou první středu v měsíci. Svoboda dokázal do těch tónů nacpat takovou směs cirkusové radosti a hlubokého smutku, že z toho běhá mráz po zádech i po letech.

Snímek díky tomu získal atmosféru, která vás pohltí a nepustí, dokud neběží závěrečné titulky posledního dílu. Režisér František Filip spojil obraz s tóny tak šikovně, že hranice mezi obyčejnou televizní zábavou a vysokým uměním zmizela rychleji než volné parkovací místo přímo před vchodem do obchoďáku v pátek odpoledne. Hudba k projektu Cirkus Humberto je dodnes považována za absolutní vrchol naší televizní tvorby a nestárne tak rychle jako jiné pokusy z té doby.

Drsný trénink a skutečné šelmy při natáčení

Celá tahle show se točila v reálných cirkusových prostorech a štáb musel makat bok po boku se skutečnými krotiteli a akrobaty. Produkce seriálu Cirkus Humberto musela hlídat bezpečnost všech lidí, což v blízkosti lvů a tygrů nebylo zrovna snadné a vyžadovalo to nervy pevnější než lana, co drží hlavní stožár šapitó. Herci se museli naučit aspoň základy cirkusového řemesla, aby v manéži nevypadali jako parta úředníků na podnikovém teambuildingu po pěti hodinách sezení v zasedačce.

Vedro pod plachtou a neustálý bordel z pilin dělaly z natáčení hodně náročnou disciplínu, kde se v každém záběru potila krev a slzy. I přes tyhle šílené podmínky a neustálé riziko, že někoho kousne naštvaná šelma, se podařilo vytvořit věc, kde každý detail dodává vyprávění tu správnou hloubku a syrovost cirkusového života, který je stejně krásný jako krutý k těm, co neuspějí.

Proč je Cirkus Humberto i po letech pořádným kusem filmařiny

I po desítkách let od své premiéry má tohle dobrodružství co říct a dokáže k bedně přikovat i ty nejmladší ročníky, co jinak jenom čučí do mobilů. Hlavní kouzlo je v tom, že autoři vsadili na postavy, co mají své chyby a dělají kopance jako každý jiný člověk. Seriál se pravidelně vrací na obrazovky a lidi si ho pouštějí se stejnou chutí, s jakou průměrný Čech kvituje zprávu, že pivo v jeho oblíbené hospodě tento měsíc opět nezdraží o víc než jednu korunu.

Cirkus Humberto se prodal do celého světa a ukázal, že u nás vznikala díla, co snesou ta nejpřísnější měřítka a nepotřebují k tomu tisíc digitálních efektů. Je to zkrátka poctivá práce, která vůbec nestárne a pořád nám připomíná, že za každým leskem v manéži je schovaná hromada dřiny a odhodlání jít dál i přes všechny překážky. Snímek Cirkus Humberto tak zůstává pevnou součástí zlatého fondu a jasným důkazem, že dobře napsaný příběh o lidském osudu přežije jakoukoli módní vlnu nebo změnu režimu.

Zdroj: youtube, csfd, ceskatelevize

Veronika Chomičová

Redaktorka Pátého kafe
Profesionální trenérka AI, která strávila pět let v zákulisí největších vyhledávačů jako Search Engine Evaluator. Její prací bylo učit algoritmy poznat hodnotu od digitálního odpadu. Tuto schopnost nyní využívá k tomu, aby obsah Pátého kafe prošel i tím nejpřísnějším sítem užitečnosti.

🤖 AI nám pomohla s rešerší a gramatikou, ilustrace jsou celé od ní. Sarkasmus a fakta jsou naše.