Guilty pleasures: Proč tajně milujeme hity, za které se před přáteli stydíme?

Fenomén skladeb, které nás nutí tančit v prázdném obývacím pokoji, zatímco na veřejnosti tvrdíme, že posloucháme jen jazz a vážnou hudbu, zná téměř každá z nás. Tyto melodie mají neobyčejnou moc zlepšit náladu i v ten nejšedivější den. Článek nabízí pohled na to, proč náš mozek tak rád sahá po hudebním kýči a proč bychom se za tyhle maké guilty pleasures vlastně neměly stydět.

Představte si modelovou situaci, kdy sedíte v autě a míříte domů po náročném dni v práci. Na křižovatce vedle vás zastaví auto plné mladých lidí a vy v ten moment instinktivně ztlumíte rádio, protože z něj zrovna burácí diskotékový hit z devadesátých let, který by vaše okolí označilo za vrchol nevkusu. Právě jste prožily klasický moment spojený s fenoménem, kterému se říká hudební guilty pleasures, neboli provinilá potěšení. Je to fascinující svět melodií, které milujeme, ale zároveň se za ně společensky tak trochu stydíme. Tato rozpolcenost je v nás hluboko zakořeněná a úzce souvisí s tím, jak chceme působit na své okolí a jakou identitu si skrze svůj vkus budujeme.

Proč náš mozek vyžaduje hudební guilty pleasures

Možná vás překvapí, že záliba v jednoduchých a repetitivních melodiích není známkou nedostatku inteligence nebo vytříbeného vkusu. Naše šedá kůra mozková totiž funguje na principech, které jdou často proti našim snahám o intelektuální image. Když slyšíme povědomou písničku s předvídatelným rytmem, v našem těle se začne vyplavovat dopamin. To je ten známý hormon štěstí, který nás odměňuje za pocit bezpečí a známého prostředí. Jednoduché popové skladby jsou navrženy tak, aby byly snadno zapamatovatelné a náš mozek je nemusel složitě analyzovat. Je to v podstatě hudební obdoba fast foodu. Víme, že to není vysoká gastronomie, ale v danou chvíli nás to neuvěřitelně uspokojí.

3 tipy na seriály a knihy, které vás po Vánocích vrátí do pohody

Dalším důležitým faktorem je takzvaný efekt pouhého vystavení. Psychologické studie naznačují, že čím častěji jsme určitému podnětu vystaveni, tím více se nám začíná líbit. Proto nás ty největší rádiové odrhovačky, které jsme v mládí slýchaly na každém rohu, dodnes nenechávají chladnými. Naše hudební guilty pleasures jsou často spojeny s obdobím, kdy jsme byly bezstarostné a mladé. Hudba totiž funguje jako dokonalý stroj času. Stačí pár taktů a okamžitě cítíme vůni laku na vlasy a levného parfému z první diskotéky. Tento nostalgický prvek je tak silný, že dokáže přebít i fakt, že text písně je objektivně vzato naprostý nesmysl.

Od Michala Davida po boybandy aneb česká cesta

V českém prostředí mají hudební guilty pleasures svou specifickou příchuť. Zatímco ve světě se lidé potají vlní v rytmu Britney Spears nebo Backstreet Boys, u nás v této kategorii neochvějně kraluje Michal David a normalizační pop. Můžeme se stokrát tvářit, že Nonstop nebo Pár přátel stačí mít vnímáme jen jako recesi, ale pravdou je, že na svatbách a firemních večírcích jsou to právě tyto skladby, které vyženou na parket i ty největší intelektuály. Je v tom kus kolektivní paměti a sounáležitosti, kterou si málokdo z nás chce otevřeně přiznat u sklenky suchého vína v galerii moderního umění.

Nesmíme zapomenout ani na éru boybandů, která v Česku zanechala hlubokou stopu. Skupina Lunetic a jejich Máma nebo Doteky noci jsou pro generaci dnešních třicátnic a čtyřicátnic naprostým základem hudebních guilty pleasures. Tehdy jsme jejich plakáty měly vylepené v dětských pokojích a dnes se při jejich poslechu v koupelně cítíme tak trochu provinile. Podobně jsou na tom i italské hity osmdesátých let nebo německé eurodisco. Jsou to písně, které mají jedinou ambici, a to bavit. A to je možná přesně to, co v dnešním přehlceném světě občas potřebujeme nejvíc.

Tichá noc, děsivá noc: Napínavé thrillery na vánoční večer bez jediné rolničky

Checklist: Jak poznáte, že jde o vaše guilty pleasures

Pokud si nejste jisté, zda vaše oblíbená písnička spadá do této kategorie, zkuste si projít následující body. Pokud se v nich poznáte, gratulujeme, jste majitelkou kvalitního hudebního hříchu.

• Při poslechu v autě se rozhlížíte, zda vás nevidí známí.
• Text znáte nazpaměť, i když jste ho nikdy vědomě nestudovaly.
• Na Spotify používáte funkci soukromý poslech, aby se tato skladba neobjevila v přehledu pro přátele.
• Předstíráte, že skladbu slyšíte poprvé, když ji někdo pustí na večírku.
• Nálada se vám zlepší během prvních pěti sekund, i když píseň považujete za kýč.

Proč je dobré přestat se za vkus stydět

Snaha o udržení dokonalého estetického image je neuvěřitelně vyčerpávající. Celý koncept, že existuje dobrá a špatná hudba, je do značné míry sociální konstrukt, který slouží k rozdělování lidí do různých společenských vrstev. Pokud si dovolíme přiznat své hudební guilty pleasures, osvobodíme se od tlaku okolí. Není přece žádný důvod, proč by inteligentní žena nemohla v pondělí poslouchat Chopina a v úterý si v kuchyni zazpívat s Danem Nekonečným. Právě tato pestrost z nás dělá zajímavé bytosti.

Upřímné přiznání k tomu, co nás skutečně baví, je také skvělým ledolamem v sociální komunikaci. Neexistuje nic sympatičtějšího než člověk, který si dokáže udělat legraci sám ze sebe a svého hudebního vkusu. Když přiznáte, že vaší nejhranější písničkou loňského roku byla skladba ze Šlágr TV, kterou jste slyšely u babičky a od té doby ji nemůžete dostat z hlavy, získáte si okamžitě sympatie okolí svou autenticitou. Hudba by nás měla především spojovat a přinášet radost, ne nás nutit k přetvářce a studu.

Zkuste si tedy příště, až budete o samotě, pustit své největší hudební guilty pleasures na plné pecky. Zpívejte falešně do vařečky a užijte si tu čistou, nefiltrovanou radost, kterou vám tyto zatracované hity přinášejí. Možná zjistíte, že ten pocit provinění je ve skutečnosti jen zbytečný nános, který vám brání v plnohodnotném prožitku. Svět je dostatečně složité místo, tak si ho nekomplikujme tím, že si budeme odpírat písničky, které nám vykouzlí úsměv na tváři. Váš vkus je jen váš a nikdo jiný nemá právo vám určovat, co má ve vašich uších znít.

Zdroj: Psychologie, Wave, Výzkum populární hudby v českých zemích

Martina Weber

Šéfredaktorka Pátého kafe
Dvacet let na volné noze. Školí IT (Power BI, SQL, Python, AI), staví firmám AI automatizace a píše. V Pátém kafi nekompromisní detektor na logické fauly a lifestylovou vatu.

🤖 AI nám pomohla s rešerší a gramatikou, ilustrace jsou celé od ní. Sarkasmus a fakta jsou naše.