Výběr fuckupů, kopanců a situací, které se nám fakt nepovedly. Nemáte zač.
Někdy se vám nevede? Nevadí, nám se nevede skoro nikdy. A když už to vypadá, že by i mohlo, realita nás obvykle rychle vyvede z omylu. Jako redaktorky lifestylového magazínu bychom měly mít recept na dokonalý život, ale pravdou je, že náš recept obvykle skončí připáleným hrncem a vyhozenými pojistkami. Jsme ambasadorky špatných rozhodnutí a odbornice na situace, u kterých si člověk říká „to se může stát jenom mně“. Tenhle Katalog katastrof jsme sestavily proto, abyste v tom nebyly samy. Protože život není o tom, jak nespadnout, ale o tom, jak při tom u pátého kafe vypadat aspoň trochu stylově.
Martina a Veronika, královny fuckupů
To, že máte koně, nemusí být jenom romantika
Měly jsme koně na vlastním pozemku. A měly jsme představu, že dřevěná ohrada je vkusná volba. Byla, přesně jeden rok. Pak přišel moment, kdy se naše rustikální idyla rozhodla, že gravitace a hniloba jsou silnější než naše naivita. A nefungující ohrada hraničí s jistotou, že koně najdete při nebližší příležitosti v sousedově bazénu.
Stály jsme v blátě, nebe na nás vylévalo kýble ledové vody a vítr se opíral do prken s intenzitou, kterou smrkové dřevo prostě neumí vyargumentovat. Jedna držela kůl, druhá prkna, obě jsme držely iluzi, že to ještě chvíli vydrží. No, nevydrželo.
Bylo to to nejpotupnější suplování betonového základu v dějinách venkova. Stát v pyžamu a holínkách uprostřed vichřice a vlastním tělem bránit shnilému kusu dřeva v odchodu do důchodu, to není romantika u koní. To je diagnóza. Smrk hnije, naděje taky a jediné, co v tom marastu zůstalo pevné, byl náš narůstající cynismus. Příště budeme betonovat. Nebo si pořídíme křečka.
Kofeinový puč: Jak morální vítězství zabilo ranní espresso
Měly jsme mimo jiné kavárnu v coworkingu. Malou, pro startupisty, s jedním baristou, který měl být naší tváří. Jenže ta tvář začala žít vlastním životem a mizela tržba, kamarádi neplatili a než kavárnu, spíš to připomínalo bordel na kolečkách.
Podaly jsme si ho s noblesou a rychlostí gilotiny. Vyhazov a vítězný taneček na prázdném bojišti a pocit, že spravedlnost zvítězila. Jenže pak zavládlo to sterilní ticho, které v provozu kavárny věští okamžitý konec světa.
Stály jsme tam s morálním triumfem a koukaly na ten nerezový kávovar, který najednou vypadal jako nepřátelský kus hardwaru z jiného vesmíru. Došlo nám, že jsme sice vyhrály bitvu o důstojnost, ale jsme totálně v prdeli, protože kávovar neposlouchá naše ideály, ale vyžaduje někoho, kdo ho umí zapnout. Příště se nejdřív naučíme šlehat mléko, než začneme dělat revoluci.
Od záchodků v Globusu k digitálnímu imperiu
Vrchol naší tehdejší kariéry? Redaktorky. A témata? Analýza zdražování toalet v Globusu, katastrofy co mítří na Česko, slevy pro důchodce. Dokud nás neosvítila neředěná arogance přestrojená za vizi. Došlo nám, že tohle přece zvládneme mnohem líp a bez asistence veřejných záchodků. Vlastní magazín. Noblesa. Inteligence.
Vypadalo to jako romantický výlet do světa nezávislosti. Nevadilo nám, že neumíme postavit ani digitální boudu pro psa. Nevadilo nám, že SEO pro nás byl jen shluk náhodných písmen a Reels funkce, kterou jsme omylem zapínaly v kapse při nákupu. Pustily jsme se do toho s neochvějným sebevědomím někoho, kdo věří, že k úspěchu stačí jen umět poskládat břitkou větu a vybrat draze vypadající font.
Všechna romantika zmizela s prvním kliknutím ve WordPressu. Místo lifestylového chrámu na nás z monitoru vybafl digitální Quasimodo v pokročilém stádiu rozkladu. WordPress naše sny nekompromisně sešrotoval a vyplivnul zrůdu, u které se i ten drahej font styděl, kde to vlastně skončil. Tak znovu a lépe. To, co vidíte teď na webu, je pokus č. 56.
Sebevražda cateringem – prachy jsou prachy
Patláte si svoji malou kavárnu v coworku, řešíte konzultace pro startupy a máte pocit, že svět je v rovnováze. Dokud nepřijde ta nevinná otázka: „Neudělaly byste nám občerstvení na poradu?“. Než stihnete říct „prosecco“, máte byznys. Cateringovou agenturu, která si vznikla tak nějak omylem. Pečetě do tří do rána, v pět už krájíte bagety a v osm stojíte na konferenci s úsměvem, který maskuje fakt, že vaše tělo už dávno přešlo do režimu klinické smrti.
Kavárna, cateringy, konzultace. Nekonečný koloběh, kde spánek byl sprosté slovo a únava životní styl. Padaly jsme na hubu, ale odmítaly jsme přestat – protože ten kšeft byl prostě moc dobrej na to, abychom ho pustily k vodě. Nakonec nás musela zachránit až pomoc shůry v podobě covidu. Zatímco se svět hroutil, my jsme konečně po letech udělaly tu nejrevolučnější věc v naší kariéře: vyspaly jsme se osm hodin v kuse. Ukázalo se, že nejlepší plán proti vyhoření je prostě globální lockdown.
O zrodu venkovské onuce
Znáte ten pocit, když si myslíte, že jste konečně vyhrály život? Přijde známý s projektem na ustájení koní a vy, naivní husy opojené vizí startupového projektu vašich snů, pustíte byty v Praze a stěhujete se na statek. Měly jste projektovat, řešit marketing a vizualizace. Místo toho jste se staly levnou pracovní silou, co místo strategií škrábe starou omítku, tahá suť a funguje jako hromosvod pro mindráky majitele.
Byla to totální degradace na onuci, která nedostává zaplaceno, ale jako bonus vyfasuje takový zánět šlach, že ruka visí jak mrtvá ryba a nezmáčknete s ní ani kliku u záchoda. Najednou jste v pasti – bez peněz, zchromlé a absolutně závislé na člověku, který vás systematicky ničí uprostřed venkovské idyly, která vám už dávno leze krkem.
Ukázalo se, že budovat cizí sen vlastníma zdevastovanýma rukama není cesta k nezávislosti, ale diagnóza, kterou nevyléčí ani ten nejhezčí západ slunce nad ohradou. Příště radši zůstaneme u těch záchodků v Globusu. Tam se aspoň neštukuje.
Husy v kufru
Založit si za lockdownu rozvoz farmářských produktů vypadalo jako geniální tah. Lidé seděli doma, chtěli kvalitu a my měly vizi. Jen jsme do té rovnice zapomněly započítat technický stav našeho vozového parku. Realita nás dohonila uprostřed polí, kde se auto rozhodlo, že dál prostě nejede. Zůstaly jsme tam trčet my a kufr plný chlazených svatomartinských hus, které měly být tou dobou už dávno u zákazníků.
Zkusily jsme taxi. Tři služby nás poslaly do háje s tím, že husy prostě nevozí. Dodnes nevíme, jestli mysleli nás, nebo ty ptáky. Poslední naděje, autopůjčovna, nás dorazila požadavkem na kreditku. My měly v kapsách jen ty „normální“ debetní karty, což je ve světě půjčoven zjevně stejná překážka jako neumět číst. Potřebují si zablokovat depozit a vaše ujištění, že na té kartě ty peníze fakt máte, je nezajímá.
Stály jsme tam se zchromlým autem a hromadou drůbeže, kterou nikdo nechtěl, a došlo nám, že farmářská idyla končí přesně tam, kde začíná potřeba funkčního motoru a skutečné kreditky. Husy samy nedoletí a my jsme zjistily, že lockdown v poli s mrtvým ptactvem je přesně ten druh dobrodružství, který prostě zažít nechcete.
Velká melounová loupež
Měly jsme plán: stánek s čerstvým ovocem a zeleninou hned u ohrady. Farmářská idyla, melouny vyskládané v řadě a koně v pozadí. Jenže jsme zapomněly na jeden zásadní fakt – poník není kůň. Poník je biologická zbraň hromadného ničení s mozkem elitního hackera a žaludkem, který nezná dno.
Tahle chlupatá zrůda se rozhodla, že naše skladové zásoby jsou její soukromý bufet. Bez jediného škrábance na ohradě se prostě teleportovala ven a systematicky vyžrala každý jeden meloun, který jsme měly na prodej. Pak, s výrazem naprosté nevinnosti, si trpělivě počkala do rána, až ji jako ty hodné a nicnetušící mámy pustíme „zpátky“ do ohrady.
V tu chvíli nám došlo, že mít na skladě melouny neznamená, že je budete i prodávat. Pokud sousedíte s poníkem, neprovozujete obchod, ale charitativní jídelnu pro miniaturní terminátory.
P.S.: Pro koňařky – ne, té potvoře po deseti melounech nic nebylo.
Svoboda s dovážkou domů
Když pracujete v extrémně toxickém prostředí jako onuce a hromosvod, máte v podstatě jedinou rozumnou možnost: vzít kramle. Jenže vzít kramle, když nemáte na zadku ani korunu a musíte stěhovat nejen sebe, ale i koně, to není útěk, to je logistický hardcore. Musely jsme na to jít popořadě. Nejdřív bydlení pro koně, to je svatý grál. A my? My se prostě upíchneme někde poblíž.
Našly jsme chaloupku, vedle které by i ta od Baby Jagy vypadala jako nablýskaná novostavba. Pronajímatel sice říkal, že je to dobrý maximálně jako sklad, ale co ten o tom ví. Je to dokonalá chajda. Sice do ní neprší, ale za to fouká tak, že v obýváku máme pořád čerstvý vzduch. Voda teče, pokud zrovna není venku mráz, a teplo máme nonstop – krom chvil, kdy blbě foukne do komína a vypadáme jako čabajky před expedicí.
Jenže víte co? Je to to nejvíc nejlepší bydlení na celým světě.
Máme obří zahradu, za plotem les a k té vší uzené romantice nám sem jezdí i Rohlík. Ukázalo se, že největší životní luxus není nablejskanej kancl, ale možnost být uzená, svobodná a mít kurýra u vrátek své chaloupky na kuří nožce.
Detektivka u stánku se zeleninou
Mít někoho, komu u koní věříte, je dar. My jsme to povýšily na další level a se známou jsme si na pastvině rovnou založily i společný stánek se zeleninou. Naše dva koně, její čtyři, společné balíky sena a byznys, který měl financovat tuhle farmářskou idylku. Známá bydlela v místě, my v Praze. Operativa byla na ní a my si libovaly, jak jsme to skvěle vymyslely – žádné ranní vstávání k traktoru, všechno běželo „samo“.
Jenže pak ta idylka dostala trhliny. Nejdřív prý „nepřivezli seno“, tak jsme ho v panice sehnaly a zaplatily jinde. Pak „nebude písek na jízdárnu“, protože se jim prý rozbilo auto. Písek ale byl prý už zaplacený. Pořád jsme věřily, dokud nepřišel ten opravdový náraz.
Zjistíte, že zatímco vy řešíte blaho zvířat, z vašeho společného firemního účtu záhadně mizí tržba z toho stánku a rozvozu, u kterého jste se tak nadřely. V tu chvíli vám dojde, že nejste v romantickém partnerství, ale v blbé detektivce, kde hrajete roli těch největších naivek. Ukázalo se, že ušetřený čas za volantem měl sakra vysokou přirážku. Důvěra je sice fajn, ale výpis z účtu je mnohem lepší literatura.
Zisk v prachu a deset kilo tlačenky
Když provozujete rozvoz farmářských potravin a máte řezníka, který seká klobásy s cheddarem jako bůh a jehož sekanou byste mohly prodávat jako národní poklad, máte pocit, že jste vyhrály. Jenže tenhle pocit neporazitelnosti trvá přesně do chvíle, než řezník začne „improvizovat“. Dojde vám, že pracujete s umělcem, pro kterého je vaše objednávka jen nezávazným doporučením.
Jedete si pro deset kilo objednaných klobás, ale místo nich vyfasujete deset kilo tlačenky, protože mistr měl zrovna takovou kreativní chvilku. Objednáte jeho geniální šunku, ale dostanete špekáčky, protože se prostě „tak zadařilo“. Vysvětlovat pak zákazníkům, že jejich plánovaná grilovačka se mění v nečekané hody s vnitřnostmi, je disciplína, na kterou vás žádný kurz marketingu nepřipraví.
Zatímco se omlouváte a rozdáváte dárky jako odškodné, váš zisk se vypařuje rychleji než vůně uzené sekané. Ukázalo se, že božské produkty jsou sice fajn, ale když řezník začne tvořit podle hvězd a ne podle seznamu, zbude vám jen hromada omluv a čistá ztráta v kapse.
Dva roky v IT suterénu
Když bydlíte na samotě u lesa, práce online vypadá jako jediná cesta k přežití. A proč ne rovnou IT, když tam ty prachy prý leží na ulici? Nevadilo nám, že naše technické dovednosti končily u zapnutí počítače a odeslání e-mailu. Všechno se přece dá naučit, říkaly jsme si s neochvějnou naivitou začátečníka.
Jenže ten žebříček do IT nebe začínal v totálním digitálním suterénu. Místo programování jsme se staly „digitálními kopáči příkopů“ – přepisovaly jsme mluvené slovo do textu za minimální mzdu a dělaly dvanáct až šestnáct hodin denně, aby z toho na konci měsíce byla aspoň nějaká výplata. Seděly jsme se sluchátky na uších, dokud nám nezačalo hrabat, a datlovaly texty, které nikdo nečetl.
Trvalo to nekonečné dva roky, než jsme se z tohohle suterénu vyškrábaly aspoň do prvního patra. Dva roky života, kdy jsme sice vykopaly základy pro novou kariéru, ale málem jsme v nich zůstaly i pohřbené. Ukázalo se, že cesta k „dobrým platům v IT“ nevede přes vizi, ale přes krvavé oči a odepsanou páteř v naší uzené chalupě.
Logistika, gravitace a půl tuny biomasy
Když máte koně, ale nemáte seník, život se promění v nekonečné plánování logistických operací. Na papíře to vypadá skvěle: soused sedlák vám na zavolání přiveze čerstvé seno až pod nos. Realita v terénu je ale o poznání méně idylická, zvlášť když nejste doma, když náklad dorazí.
Soused totiž balík složí tam, kam dojede – tedy před ohradu. Vy pak stojíte před objektem, který má 150 cm v průměru, váží několik set kilo a vaším jediným nástrojem jsou čtyři ženské ruce. Teoreticky je balík kulatý, takže by se měl kutálet sám, že? Chyba. Mezi vámi a bezpečím přístřešku totiž leží nepřítel všech logistiků: příkop.
V tu chvíli přichází na řadu krizový management. Musíte rozebrat ohradu, abyste balík dostali dovnitř nejkratší možnou cestou, a zároveň hrát hru na „udrž koně uvnitř“. Zatímco tlačíte i ušima a snažíte se tu masu hmoty převalit přes terénní nerovnosti, vaši koně projeví nečekanou solidaritu. Začnou užírat. Bohužel ne dost rychle na to, aby balík znatelně lehl, ale dostatečně na to, aby se vám u toho smáli do obličeje.
Bitva o rezavou lopatu
Že má chlap dvě zdravé ruce? To je sice hezký anatomický fakt, ale v praxi to může znamenat jen to, že má dvě volné končetiny na to, aby se pevněji držel vaší peněženky. Můžete žít v iluzi, že příspěvek na nájem je jen „dočasné nedorozumění“, dokud nezjistíte, že jste si nepěstovali vztah, ale spíš hodně drahého domácího mazlíčka.
Jenže ten pravý očistec začíná ve chvíli, kdy tomuhle parazitování vystavíte stopku. Pokud jste čekali dospělý rozchod u kávy, zapomeňte. Nastává Válka Roseových v českých reáliích, kde se nehází porcelánem, ale bojuje se o rezavou lopatku ke kamnům. Najednou má ten druhý pocit, že bez staré lopaty a ohnutého plechu pod kamna jeho existence postrádá smysl.
Vrcholem této vztahové agónie je pak handrkování o polštář – pravděpodobně ten samý, do kterého jste brečely, zatímco on hledal sám sebe. A když už si konečně rozdělíte i ty poslední zbytky veteše, přijde finální trest: rok života v meziskladu. Protože odvézt si ty vybojované krámy, to už by vyžadovalo tu aktivitu, kterou za celou dekádu nepředvedl. A tak zakopáváte o jeho minulost v předsíni a čekáte, až mu v kalendáři konečně vyjde okno na „stěhování“.
Kariéra k vyžrání
Makat od nevidím do nevidím zní v motivačních citátech skvěle, dokud nezjistíte, že vaše jediná kariérní jistota je to, že večer po šichtě regulérně přepadnete lednici. Když totiž celý den nestíháte ani dýchat, natož jíst, tělo si tu daň vybere po setmění v podobě burgerů a hory sladkostí. Logicky pak nastane pár věcí, o kterých se na LinkedInu nepíše: vyžerete se na trojciferné číslo a jako bonus si k těm úspěchům přibalíte poruchu příjmu potravy.
Pak přijde ta největší past. Ve stejném vražedném tempu, ve kterém budujete kariéru, se rozhodnete i hubnout. Začnete se trýznit dietami a cvičením, zatímco váš mozek dál jede na stresové palivo. Výsledek? Žádný se nekoná, protože stres prostě neukecáte salátem, když ho vzápětí zajíte další úzkostí z deadlinu.
Jediné, co se v tomhle kolotoči skutečně „podaří“, je vyhoření. Hasiči sice nezasáhli, ale vy jste vnitřně prostě dohořeli. A zatímco kila nahoru naskákala s nadšením štěněte, dolů se jim nechce. Rozhodla se vás opouštět veeeelmi pomalu, jako by vám chtěla každý den připomínat, že zatímco vy jste budovali firmu, vaše tělo budovalo špekové kruhy z čistého zoufalství.
Mrazák místo pluhu
Když zavíráte krám, zbude vám na krku poslední suvenýr: mrazák na zmrzlinu. Tahle věc má rozměry dvou rakví naskládaných na sobě a váží zhruba jako dospělý poník. Máte ale „štěstí“ – mrazák má kolečka! Takže těch 300 metrů k přístřešku bude brnkačka, že? Ne, nebude. Protože cesta k němu není dlážděná dobrými úmysly, ale hrbolatou, nezpevněnou hlínou.
Po prvních dvaceti metrech pochopíte krutou pravdu: kolečka na nezpevněném povrchu nefungují jako podvozek, ale jako kotvy. V tu ránu už netlačíte mrazák, ale obsluhujete hloubkový sněžný pluh, který před sebou hrne tunu zeminy. S každým centimetrem víc a víc nenávidíte designéry bílé techniky a s láskou vzpomínáte i na ty pitomé balíky sena – ty jsou sice těžký, ale aspoň se, sakra, kutálejí.
Po další dvacetimetrovce už jen vyplivaně ležíte v prachu vedle té hranaté obludy a tupě zíráte na hromadu hlíny, kterou jste vlastnoručně vybagrovaly. Vaše tělo vypovídá službu, ale mrazák se na vás dál vyzývavě šklebí. Bilance dne? Tři sta metrů za čtyři hodiny čistého času. Šneci by vás předběhli i s krosnou na zádech, ale vy jste to daly. Sice s tepovkou na hranici infarktu a hlínou až za ušima, ale daly.
Vesmírný e-shop nemá reklamační oddělení
Říká se, že když si něco správně přejete a vylepíte si to na visionboard v obýváku, vesmír vám to doručí. My si přát umíme, jen jsme se v tom procesu zapomněly naučit číst „obchodní podmínky“. Vesmír totiž funguje jako zákeřný e-shop: doručí přesně to, co jste zadaly do objednávky, ale na detaily, co vám nedošly, zvysoka kašle.
Chtěly jsme vlastní koně? Máme je. Jen jsme si do té objednávky zapomněly připsat, aby nás člověk, který se o ně bude starat, neokrádal o peníze. Přály jsme si bydlet u koní a byt se našel hned. Že to byl bývalý bordel? No a co, která z vás má v obýváku pódium a tyč?
Pak přišlo přání bydlet u vody. Vesmír řekl: „Jasně, kočky!“ a poslal nás do nezatepleného karavanu, kde nás komáři žrali zaživa. To zateplení jsme si totiž přát zapomněly.
Už jsme se poučily a byly jsme konkrétní jako právníci: Dům u lesa, velká zahrada, vysoký plot kvůli psům, polosamota a kousek od Prahy. Máme všechno! Jen jsme si v tom zápalu zapomněly přát, aby nám v zimě nezamrzala voda v trubkách. Ale hej, lepšíme se. Příště si budeme přát i nezámrznou hloubku.
Logistika podle Babici
Razíme heslo, že když něco opravdu chcete, najdete způsob. A když ten způsob zahrnuje stavbu ohrady na pozemku o velikosti jednoho a půl fotbalového hřiště, stává se z vás mistr improvizace. Potřebujete rozvozit třímetrové fošny po celém hektaru, ale vaše záda už po první ruční nakládce hlásí předčasný důchod.
Co udělá normální člověk? Půjčí si dodávku nebo aspoň vozík. Co uděláme my? Aplikujeme metodu Jiřího Babici: „Když nemáte dodávku, dejte tam nákupní tašku na kolečkách.“ V našem případě Renault Modus, auto s vnitřním prostorem, který končí dřív, než vaše ambice. Jelikož kufr u Modusu existuje spíš jen v techničáku jako vtip, nezbývá než fošny narvat skrz okýnka jako jehly do voodoo panenky.
Vypadá to jako ježek na steroidech, aerodynamika je v záporných hodnotách a při každém zatočení riskujete, že někoho „vezmete fošnou“. Ale hej, vezeme to! Sice se u toho tváříme, jako bychom právě vynalezly nový druh transportu, a lidi na nás koukají jako na uprchlíky z kutilského ústavu, ale ohrada stojí. Že to vypadá jako výsledek receptu, kde jste místo limetky použily kečup? Možná. Ale účel světí prostředky. Nevěříte? Tak tady je důkaz: Mazlík v akci
Zlatý prase a společenská sebevražda
Mít prořízlou pusu je dar, ale v kombinaci s děravou pamětí je to rozsudek smrti. A drbat se má s rozmyslem, jinak se v tom vlastním jedu utopíte dřív, než dopijete presso.
Scéna jako z blbýho filmu: Třicetiletá kámoška se vám přizná, že kromě staršího partnera ulovila i milence. Společného známého, co má k šedesátce blíž než k rozumu. Vy to odkývete, nasajete info, ale váš procesor v tu chvíli prostě nestíhá křížovou kontrolu dat. O deset minut později se stočí řeč na onoho pána a z vás s bohorovným klidem vypadne: „Hele, je sice v balíku, ale spát s ním? Ani za zlatý prase!“
V tu vteřinu v místnosti zamrzne i vzduch. Dojde vám, že to „zlatý prase“, o kterém mluvíte, právě teď virtuálně obšťastňuje vaši kámošku. Ta na vás zírá pohledem, který jasně říká, že odteď se o svých úletech bude radit radši s kusem sádrokartonu. Zkusit to vyžehlit tím, že jste to myslela „všeobecně“, je jako hasit požár benzinem. Prostě jste jí právě oznámila, že její nový objev je estetický horor, který nespasí ani švýcarské konto.
Myši, chrti a krtek v peřinách
Mít zvířata je fajn. Máme jich celou armádu – dva koně, kočku a dva psy. Jelikož koně do baráku nenarvete, sdílíme interiér se zbytkem smečky. Což s sebou nese jistá specifika. Třeba myši. Naše zvířata je milují, ale každé po svém.
Máme chrty. Ti myš nejen slyší, ale berou ji jako osobní výzvu k archeologickému průzkumu. Když chrt ucítí kořist, začne se okamžitě prohrabávat do Číny. A protože chrt má nohy dlouhé jako modelka, každá taková „sonda“ má minimálně půl metru. Jsou schopní u toho hrabat i v naprosté stojce, zatímco vy jen sledujete, jak vám mizí základy domu pod nánosem hlíny.
Kočka je na rozdíl od těch dvou bagrů efektivní predátor. Má to ale jeden háček – marketing. S úlovkem se totiž chodí chlubit. Takže se pravidelně budíte s myší v posteli. Někdy je mrtvá, což je ta lepší varianta. Někdy je živá a vy pak v pyžamu pořádáte olympijský trojskok přes nábytek. A zlatý hřeb? To když se probudíte a vedle vás na polštáři leží krtek. Protože vesmír prostě věděl, že k dokonalému štěstí vám v ložnici chybí jen hmyzožravec s lopatkovitými končetinami.
Projekt pro narcistu
Slovo narcista se dneska skloňuje častěji než pádová otázka, ale dokud jednoho nepotkáte v divočině, nevíte, co je to skutečný sport. My jsme do téhle pasti vběhly s nadšením – měly jsme postavit komplet projekt na podnikání pro pána, který byl ze začátku samé slunce a vize. Jenže jakmile jsme se přestěhovaly a staly se na něm existenčně závislými, opona spadla a začal regulérní „gaslighting“.
Scénář byl vždycky stejný: Na něčem se jasně domluvíte, ale druhý den je všechno jinak. Jako byste byly buď úplně blbé, nebo trpěly kolektivní halucinací. Jenže vy jste dvě, slyšely jste to obě stejně, a přesto vás tenhle mistr manipulace dokáže znejistět i v tom, jaké je zrovna datum. Příkazy se měnily za pochodu a z každého splněného úkolu se stala chyba, protože „on to přece chtěl úplně jinak“.
K tomu si připočtěte klasické kousky jako vyvolávání pocitu viny za věci, které neovlivníte, a postupné izolování od reality. Když se z vašeho šéfa stane režisér vaší osobní úzkosti a vy jen čekáte, která verze pravdy bude platit odpoledne, je čas vzít nohy na ramena. Ponaučení? Pokud je na začátku všechno až moc „zalité sluncem“, pravděpodobně vám ten chlap jen svítí do očí, abyste neviděly ty mříže, co kolem vás staví. Zdrhejte.
KATALOG KATASTROF: ANONYMNÍ ZPOVĚDNICE
Zažila jsi něco, co by nevymyslel ani ten nejhorší scénárista z Netflixu? Nenechávej si to pro sebe. Tady můžeš (zcela anonymně) vypustit páru.
🤖 AI nám pomohla s rešerší a gramatikou, ilustrace jsou celé od ní. Sarkasmus a fakta jsou naše.