Hrabalovská poetika: Spor o divočáka se šípkovou, nebo se zelím, a k tomu paní, co vozí na kole kozy.

Potřebujete pochopit, jak vypadá česká verze totálního chaosu? Stačí se podívat na Slavnosti sněženek. V tomhle filmu Jiřího Menzela a Bohumila Hrabala není hlavní postavou ani příroda v Kersku, ani sněženky, ale mrtvý kanec, o kterého se hádají dva myslivecké spolky tak intenzivně, jako by šlo o rozdělení státu.

Které zvyky filmových postav byly reálnou posedlostí samotných herců?

Ve Slavnostech sněženek je hranice mezi fikcí a realitou tenčí, než by se mohlo zdát.

Postavy, které na plátně působí jako karikatury jsou často jen věrně kopírovaly skutečnéch podivínů z Kerska. Hrabal si své hrdiny nevymýšlel u stolu, on je sbíral jako houby v lese.

Jaromír Hanzlík a jeho vetešnická vášeň. Role Leliho, který se neustále snaží prodat nebo vyměnit harampádí, Hanzlíka natolik ovlivnila, že se i v soukromí začal zajímat o staré předměty. Nešlo jen o rekvizity, Hanzlík si během natáčení vypěstoval až nezdravou posedlost hledáním pokladů v kerských zahradách a garážích. Zatímco ostatní po natáčení odjížděli do Prahy, on se často hrabal ve veteši a odnášel si domů věci.

Hrabal byl režisér reality. Spisovatel nebyl jen pasivním pozorovatelem. Když měl pocit, že scéna není dostatečně autentická, neváhal do ní zasáhnout. Často nutil herce, aby se chovali přesně jako lidé, které on sám v Kersku znal. Hrabal mu vyprávěl historky o tom, co ten či onen soused provedl minulý týden.

Celá atmosféra filmu není dílem filmových dekoratérů, ale výsledkem prostředí. Lidé, kteří se ve filmu mihnou v komparzu nebo jako sousedé, byli skuteční obyvatelé Kerska. Ti se často chovali stejně podivně před kamerou jako v běžném životě. Paní vozící kozy na kole nebyla najatá herečka, ale prostě jen místní občanka, která měla zrovna cestu kolem a Menzel ji do filmu vhodil přesně tak, jak ji potkal.

Jaké nehody provázely herce během natáčení v kerských lesích?

Natáčení v Kersku nebylo žádnou poklidnou procházkou lesem, ale spíše organizovaným chaosem.

Jiří Menzel se ocitl v situaci, kdy musel krotit nejen hvězdné obsazení, ale i místní domorodce, kteří měli vlastní představu o tom, jak by se jejich příběh měl točit.

Jiří Schmitzer, který v roli mladého myslivce zářil, byl pro produkci doslova noční můrou. Jeho legendární schopnost ztrácet klíče od auta v hlubokých kerských lesích zastavila natáčení nesčetněkrát. Celý štáb se namísto práce na scéně pravidelně vydával na rituální hledání klíčů v jehličí.

Režisér musel neustále lavírovat mezi profesionálními herci a místními neherci, kteří se do natáčení aktivně zapojovali. Místní obyvatelé často nechtěli jen přihlížet, ale snažili se Menzelovi radit, jak se má správně porcovat kanec nebo jak mají myslivci správně pít pivo.

Počasí v Kersku si s filmaři hrálo jako kočka s myší. Když bylo potřeba natáčet idylickou sněženkovou scénu, buď pršelo, nebo bylo takové sucho, že sněženky nebyly k nalezení. Štáb musel improvizovat a občas sněženky dovážet nebo sázet přímo před kamerou.

Celé natáčení tak bylo v podstatě jednou velkou improvizací, kde se realita neustále prolínala s fikcí.

V čem se filmové zpracování liší od původních Hrabalových povídek?

Slavnosti sněženek nejsou věrnou adaptací jedné knihy, ale spíše hrabalovskou skládačkou. Literární předloha Bohumila Hrabala fungovala jako volná mozaika drobných příběhů, postřehů a figur z Kerska.

Menzel se scénáristou Hrabalem chytře využili motiv honu na divočáka jako pomyslnou páteř vyprávění. Ten v povídkách existuje spíše jako jedna z mnoha epizod, ale ve filmu se stal ústředním konfliktem, který propojuje osudy všech postav. Všechny ty postavy od vášnivých myslivců až po paní s kozami tak dostaly společný cíl, kolem kterého se celý děj točí.

Rok 1983 nebyl pro satiru příliš přívětivý. Tehdejší schvalovací komise byly plné cenzorů, kteří v každém náznaku hledali jinotaje a kritiku režimu. Menzel byl však mistr v taktice neškodného humoru. Tím, že film zasadil do víceméně apolitického prostředí kerských lesů, kde se řeší jen spor o recept na kance, dokázal komunistické komisaře uchlácholit. Cenzuře prostě předhodil lidovou veselohru o myslivcích.

Schvalovatelé nakonec neměli příliš důvodů film Slavnosti sněženek zakázat, protože postavy nepůsobily jako aktivní disidenti, ale jako lidé, kteří se prostě jen chtějí v klidu pohádat u stolu.

Jaké skryté filmové chyby mohou diváci v záběrech Slavností sněženek objevit?

Pokud se na film podíváte očima lovce zajímavostí, zjistíte, že Kersko bylo v době natáčení skutečným útočištěm lidí, kteří v tehdejším režimu neměli oficiálně na růžích ustláno.

Menzel do filmu rafinovaně obsadil lidi, kteří v té době měli zákaz činnosti nebo byli v nemilosti režimu. V komparzu či malých rolích se tak objevuje řada tehdejších intelektuálů a umělců, kteří se na plátně objevili jako „křoví“, což byla Menzelova tichá forma vzdoru a podpory přátel.

Diváci s velmi ostrým zrakem si mohou všimnout změn v osvětlení během jedné scény, nebo toho, že se v pozadí pohybují předměty, které tam v předchozím záběru nebyly. Jde o důsledek natáčení v reálném prostředí kerských chat, kde se technika musela přizpůsobit neustále se měnícím podmínkám a přístupu místních, kteří do natáčení občas nechtěně vstupovali.

Mnohé repliky postav jsou přímými citacemi z jiných povídek, což vytváří pro znalce Hrabalova díla paralely, které pro běžného diváka zůstávají skryty. Často jde o detaily v pozadí. Konkrétní rekvizity ve vetešnictví nebo nápisy na stěnách chat, které odkazují na místa a události z Hrabalových knížek, o nichž se ve filmu vůbec nemluví.

Pokud budete sledovat postavy důsledně, všimnete si, že některé rekvizity, jako třeba typy lahví na stolech nebo specifické kusy oblečení se objevují u postav, které by spolu podle scénáře neměly mít nic společného.

Slavnosti sněženek tak nejsou jen o kanci. Jsou filmem, který si zaslouží víc než jedno zhlédnutí, protože pokaždé v nich najdete nějakou novou tvář nebo předmět, který tam jen tak náhodou odložil. Zatímco se v Kersku se vše točí kolem kance a sousedských sporů, v úplně jiném prostředí pražských reálií se odehrává příběh revizora Anděla.

Zdroj: medium, filmovyprehled, csfd

Veronika Chomičová

Redaktorka Pátého kafe
Profesionální trenérka AI, která strávila pět let v zákulisí největších vyhledávačů jako Search Engine Evaluator. Její prací bylo učit algoritmy poznat hodnotu od digitálního odpadu. Tuto schopnost nyní využívá k tomu, aby obsah Pátého kafe prošel i tím nejpřísnějším sítem užitečnosti.

🤖 AI nám pomohla s rešerší a gramatikou, ilustrace jsou celé od ní. Sarkasmus a fakta jsou naše.